Kdo chce znát pouze princip tohoto regerenačního dechu, ať si přečte o něco níže jen ten tučný odstavec kurzivou formátlý. ? HOP (klik)
Radost. Tam kde není, je blízko vážnost, a s ní buď hřímající kazatel na mši, projekt obhajující manager na poradě, projekt, díky kterému muselo být uděláno tolik křiváren a nejeden rodič sedřen z kůže a bez práce… Nebo tlachající akademik u sklenky devětaosmdesátiletého wizoura, doufaje že lihová iluze ždímne ještě cosi z té už posté vymlácené slámy. Přednáška, u které se raději spí, protože spánek se nabízí buď při přehnaném odběru energie, nebo při jejím přívalu… Což nemusí být až tak snadné rozlišit, pro ty z nás, kterým životní situace a reakce na ně určují seriály nebo jiné výplachy ať už odkudkolikátého otvoru do všelikatého výtotvoru.
To vše může být dobrá zkušenost… po ní stejně nakonec zbude hlad po radosti. Čím více odtvrzele, tím dříve. Radost často provází buď dostatek nebo nabytí energie. Ještěrčí dech je jednou z možností, jak energii nabýt a dát radosti prostor.
Moje zkušenost s Ještěrčím dechem je dobrá. Nejlépe mi fungovala z počátku, pak jsem se zapletl do roztodivných pastí, které za chvíli odhalím. Na ještěrčí dech přišel Dědek Kořenář, když pozoroval ještěrku. Zachránil mu nějaké to poté časem život, když se utopil (počtení o utopení ZDE (klik)). Ačkoliv ještěrčí dech, tedy jeho princip znám více jak patnáct let, praktikoval jsem jej jen občas, obvykle v krizi. A postupně se prokousával přes úskalí, aby mi byl přínosem a mohlo to tak zůstat.
On přínosný je, na úrodné půdě zřejmě vždy, a s čím prostším přístupem se k němu přistupuje, tím spíše a účelněji může fungovat. Někomu hned, a napořád… A pokud se tyto týpci a týpkyně nachází mezi čtenáři tohoto článku, rovnou nastíním jeho princip, aby pak dál už nemuseli číst tu omáčku kolem. Tedy ten nejpodstatnější odstavec z celého článku…
Dědek Kořenář tento způsob nazval Ještěrčí dech prvního stupně (dále jen JD1). O ostatních stupních buď v příštích článcích, nebo spíše na Dědkových stránkách přímo od zdroje. Tento JD1 se praktikuje v sedě a při chůzi. Začíná výdechem, vydechne se všechen vzduch co jde vtáhnutím břicha (ale v pohodě, není třeba vytlačit bránici konečníkem) a postupně až nahoru k ramenum. Potom odspodu břicha opět postupně až k ramenům nádech, a následně samovolný výdech. Pak čekačka do potřeby znovu se nadechnout, a znovu… začíná se výdechem.
No a je to, prosté, že? Ač jsem strašil strašnými rozbory, nebudu už to dále rozebírat. Jen s touhou po stručnosti uvedu, že ještěrčí dech funguje stejně jako boží záměr či tělové svíce, jako láska prostě. Tak, jak sama chce. JD1 tedy jak sám chce. Protože se dlouhá léta peru se silným chtěním (cítím se stále lépe tak doufám že úspěšně), v kterém (tom chtění) se věci a události přejí podle svého ega a naopak životu a jeho dynamice se spíše klade odpor, tlumil jsem si učinek JD1 svou představou, jak by mi měl pomoci. Získávám cennou zkušenost se tím vším prokousávat a snad i o to více si vychutnat střízlivou radost a její hloubku, kterou lze i pomocí této techniky dosáhnout. Nejednou jsem dostal několikaminutový záchvat smíchu, a to jsem třeba i ležel ve svém pokoji se samosebým léčením zánětu žil, kdy podle internetu šlo mému životu o vteřiny (záznam ZDE (klik), čas přibližně půl jedné ráno).
Ještěrči dech je léčivý… však nelze mu přiřadit záměr. Jestli záměr tak snad jen takový, ať se léčí to co má a tak jak má. Kdo by to chtěl změnit, jako moje zmíněná snaha, tam po chvíli nabývající energie může dojít spíše k vyšťavení.
No a to zatím stačí. Napište mi prosím nebo sem do diskuse své případné zkušenosti s Ještěrčím dechem.
Petr