Hromík Předec chromí přes věc
A jak už to chodí a jak už to bývá, pokračování nastává po předchozím dílu. Kdyby z Příběhu Kliťoucha umřel někdo, kdo se rozhodl pro lépe zaplacené angažmá jinde a vy milí posluchači ho chtěli mít stále v příběhu, pošlete do redakce peníze na plastickou operaci, a my za jejich část z ústavu práce vybereme vhodného kandidáta a váš oblíbenec se tu zase objeví.
Ale proč malovat Kliťoucha na zeď, v tomto příběhu nikdo neumírá, jen se transformuje. A svou transformaci hledal i podlý, zákeřný a ve všem špatném nevyzpytatelný Kliťouch.
Na konci minulého dílu jsme naší fantazijní autobiografii přerušili tím, že se Kliťouch vydal na koncert beznenávistného věčného zářiče Homíka Pluse napodobit, jak se stát pravým sluncem. Když tu… se prostě vydal. Proč by tu bylo nějaké Když tu. Když tu ale přece.. to tu takhle může být, tento slovní obrat? To je jedno, prostě když tam, protože tu už uteklo, potkal svého dávného známého, zlámače dívčích srdcí, hlubinného filosova s ještě hlubší znalostí sychroslovie, Hromíka Předce. Jen co Kliťouch vzdal předepsanou poctu políbením šosu, chodidel a kaštánků někoho kdo ho několikanásobně v nedohlednu přerůstal, jak Klitoše slušně mateřská skumavka vychovala, aby baňky neřekly, začal se Kliťouch, neschopen tušit která bije, dozvídat něco o pravé filosovii.
Hromík Předec věděl hned, že je něco víc. Vždyť on vše ve svém životě to co jiný by nedal zvládl. Nebyl hospitalizován, získal levou zadní hemisférou titul mákhvizdra, a to i přes neměnnost genů (jak sám nejlépe znal, protože to tak definoval), které mu navíc okolnostmi mnoho nepřáli a cítil, že jakmile se někdo v jeho blízkosti vidí hodnotou méně než on, dávalo mu to jiskrnou nesadistickou šťávu, která jen potvrzovala, že jeho povýšení nade vše je zcela adekvátní. Navíc ho všude kde byl balily servírky, a to zcela z nezištných důvodů, okouzleni neodolatelnem.
Jen co Kliťoch, pouhý král patologie provedl úvodní ceremoniál v podobě sklonivého díkůvzdání podstatě všehomíra prezentované Hromíkem Předcem (který si skromně a neustále pracně snižoval skutečnost, že je něco víc než ostatní, aby je příliš brzy než zajdou pro svou hloupost nesežehl hlubinným prozřením), dostalo se Klitochově chlívku hozené perly v podobě milosti podstaty nešiblé prozáře… “Člověk se může měnit pouze k horšímu!”
Už při pouhém vyslovení tohoto vymýtacího zaříkadla se začal Kliťouch kroutit v zasloužených bolestech a Hromík Předec pocítil vytouženou ryzí šťávu, kterou mu nesadisticky dodávaly bolesti zkoseného mrvidla patologického červa Kliťoucha.
“Proč tímto nejhlubším základem poďsťaty filosofie neoživíš též sebe?” Zeptal se zlomený, ostřím meče pravdy přepůlený Kliťouch, který tu navzdor logice najednou civěl třikrát, než své dvě další já poslal zemřít do dalších lokací své nákazy.
“Proč to neříkám na sebe? Protože si nechci ubližovat! A sice nezvládám svůj život a své základní lidské hodnoty, ale to jen proto, že mě v tom ti zlí zablokovali. Jiní by to nezvládli zdaleka tak dobře jako já a navíc mi všichni závidí, protože své znalosti používám pro dobro všech okolo, po kterém mám stále rostoucí hlad! Tak nepokračuj ve svém neskutečném sobectví a poskytni mi svou energii, která je vlastně moje, a to tolik dokud se budu cítit blbě, protože já tě držím a zachraňuju, neustále!”
Po těchto slovech by se každý lidský tvor zastyděl a vyždímal by se do mrtě smrtě pro přežití evolučně nejvyspělešího pasovače. Ale Kliťouch se opět projevil tak, za co by se dal na cestu pokání i Freddy Krueger. Nebohému Hromíkovi Předcovi natankoval pořádnou pěsťovku a pak ho zkopnul do škarpy. Poté hořce zaplakal a začal zběsile utíkat s nelítostným pištěním, že zradil nevinnou krev, a kde je další, koho teď sejme.
Než pohrdavě a bezsoucitně odcházel patologický bubřinda Klitoš od soucitem a láskou ke všemu v sobě a kolem přetékajícího Hromíka Předce, který z posledních sil předával světu svá nadějná poselství kladením jistoty jistot zněním slov: “Člověk se může měnit pouze k horšímu…”, a “…geny neutlučeš, nejde s nima nijak hnout…”, ke kterému se slétli akademičtí zpravodajové Akademlé přehelemle, aby ty vybroušené diamanty říkané stále dokola v různých pestrých variacích tónin zaznamenali do věčného akadanálu… zatoužil Kliťoch po ryzích datech právě onoho nevysychajícího pramene Akademlé přehelemle.
Otevřel si tedy přihlašovací obrazovku ve své datové schránce k odběru onoho Univrzitního obšťastníku, na zařízení které jiným slouží coby chytrý telefon ale u Kliťoucha vše chytré pozbývá svého původního významu a ona schránka mu po zásahu vědeckých pracovníků slouží pouze jako sledovací lokátor, který vědcům umožňuje jej blíže zkoumat a spolu s ním se dívat na jeho oblíbené servery s obnaženými mikrobačkami s prvky vačnatého a zásuvného makra, když tu… nebylo to tu už někdy, “když tu”? Když tu… no co safra, tak už se vymáčkni, z tebe to leze jak z chlupatý deky, a tos ani pořádně nezačal pátej semestr, šup šup, Kliťouchu, vyprávěj dál… ozývalo se od vnoučat krále patologie, lačných po dalším vyprávění kdesi v časoprostoru kde zaznívala ta skřehotavá slova příběhu Kliťoucha… a Kliťouch skutečně když tu pokračoval….
Jak tak civěl na displej s úvodní obrazovkou žádající heslo vyšší akademlé ukóje, nevšiml si ze škarpy vylezlého Hromíka Předce, který se snažil základy svého odkazu vepsat do prachu cesty pro případ, že by ti troubové brigádníci hopsající pro pár chechtáků jako pisálkové akademických novinek coby naplnění výkazu práce pro cenzora věrohodného obsahu zapoměli nebo zkomolili jeho životní poselství, dávající naději novému životu a jal se to zapsat nejpevnějším ze svých údů, stále držícím pro sadistický jiskrný stav oprávněné povýšenosti, který přešel po zákeřném sražení do škarpy od závistivého Kliťoucha plného zahořklé zášti v masochistickou útěchu opravdového mučedníka.
No a právě o to Předcovo pisné rydlo Kliťouch zakop, zrovna když tupě zíral na přihlašující boxx obrazovky, dožadující se hesla a jak tak padal na hubu, …stihl při tom být ještě sprostý, jako je neustále, co si budem namlouvat. Zaklel tedy “Dopíči!” a nebyl si ten trouba všech troubů ani vědom, že má zapnutou funkci hlasového překladače a tato nečistá slova se vepsala do místa žádajícího heslo.
Chytrý mobil, který v rukou Kliťoucha sice přebíral nákazu tuposti svého nositele ale pořád byl o několik dekád dále tak ve snaze získat konečně nějaké ryzí výživné info z naprosté zoufalé vyprahlosti ono heslo vzápětí odeslal do systému… Když tu… Když tu mi něco připomíná, popřemýšlím o tom později… Když tu se na obrazovce objevil zelený nápis Accept! Kdo by nevěděl co to je, tak to znamená jako že dobrý, heslo přijato. A než Kliťouch dopadl v prach cesty zapomění, spatřil ještě, jak se na obrazovce objevil nový nápis nejčerstvější Akademlí přehelemle nesoucí titulek Nebezpečný parazit Obnovius Klitorial míří na fest poctít přezářného Homíka Pluse…
Cítil pachuť v puse, a než zjistil kde jí má zabořenu, ocitnul se v jiné realitě, která není možná, protože naši přední akademičtí badatelé definovali poznaný svět jako jediný možný a to co se dělo a s čím měli zkušenost jako jediné a svrchované dění, které může nastat. Akadámen. Což je modernější vylepšená verze prastarého Amen, ze staré doby, kterou díky Matičce Univerzitě přerůstáme….
Když tu jak to bylo dál? Do čeho zabořil Kliťouch svůj rypec? To se dozvíme vrzy…
